Můj druhý blog TADY  




Vampirismus že všech úhlů.... 2.

13. srpna 2010 v 21:04 | Saili.chan
Druhá část ke článku o Vampirismu xD

klik na CČ



Hypotézi o Vampirismu

Astrální upíři
První hypotéza praví, že to, co vystupuje z hrobu, není fyzické tělo upíra, ale tělo astrální. Tento pojem je možná někomu neznámý, a tak ho trochu osvětlím.
Dle určitých teorií člověk sestává nejen z fyzického těla a duše, ale existuje i jakýsi prostředník mezi nimi, a tím je právě astrální tělo. Astrální tělo je přesným, ale nehmotným obrazem těla fyzického. Z fyzického těla má tedy podobu, ale konzistencí je nehmotné, jako duše. Za života člověka prostupuje jeho hmotné tělo a je s ním těsně spojeno. Občas - i když velmi zřídka - dochází k případům, že astrální tělo z hmotného těla vystoupí a volně putuje po libovolných místech. S hmotným tělem, které upadne do stavu jakési strnulosti a v bezvědomí zůstává na jednom místě, je však stále spojeno jakousi tenkou nití, která znamená život. Astrální tělo obsahuje lidské vášně, ale hlavně životní energii, jakousi nervovou sílu, která hmotné tělo oživuje a je mu předávána prostřednictvím krve. Po smrti se astrální tělo i s duší odpojuje od mrtvoly a může ještě po určitou dobu přetrvávat samostatně, i když se už hmotné tělo zcela rozložilo. Čím více člověk za svého života podléhal pudům a vášním, tím pomaleji se astrální tělo rozkládá, přetrvává v astrálu a zadržuje tam i duši na její cestě do světa vyššího. Chce-li si čaroděj nebo mág, ovládající okultní praktiky, zachovat i po smrti svou kompletní osobnost, musí udržet astrální tělo ve spojení s tělem fyzickým (třeba i na dálku), čímž zamezí rozkladu fyzického těla. Takto nějak by se tedy dalo definovat astrální tělo.
Teorie, která zastává myšlenku astrální konzistence těla upíra, tedy říká, že upír dokázal zamezit rozkladu pohřbeného fyzického těla, a proto mohlo jeho astrální tělo vystupovat z hrobu a bloudit po okolí. Jeho fyzické tělo fakticky nežilo, pouze vegetovalo. V rakvi neležel člověk s tlukoucím srdcem a teplou krví, nýbrž jakýsi zoofyt, ve kterém bezvědomě kolovala krev jako chladná rostlinná šťáva pomalu stoupající vénami k srdci a pak opět zvolna klesající. Arterie upíra se prý podobají cévám rostlin, vedoucím ke kořenům. Nasávají vlhkost z prostředí hrobu a nasycují jí tělo, které pak vyměšuje různé sekrety. Otylost upírů se podobá bujnému vzrůstu rostlin náhodou vyrostlých v hlubinách dolů, které jsou vybledlé, ale přitom široké, tučné a dužnaté. De fakto astrální tělo přebírá dřívější úkol fyzického těla - živit se za účelem zachování života. V souvislosti s touto teorií se nabízí otázka, co vlastně takový upír lidem vysával - krev či pouze energii? Vzhledem k tomu, že astrální tělo je nehmotné, tak odpověď musí znít, že energii. Zabrousíme nyní do oblasti psychotroniky, kde nalezneme ekvivalent upířího jednání:
V moderní psychotronice se běžně hovoří o jevu zvaném energetické upírství. Každý člověk má svou životní energii, která mu dodává síly. Každý má také schopnost dodávat či odnímat energii jiným. Většinou se tak děje nevědomky, a tak se stává, že někteří lidé mimovolně svou energii rozdávají a jiní ji zase "kradou". Tito lidé si pak zaslouží označení "energetičtí upíři". Takovíto lidé odnímají energii druhým a přivlastňují si ji. Osobám, které jsou těmito energetickými upíry trvale vampyrizovány, pak vlastně nezbyde nic jiného, než se také stát upíry, aby si mohli chybějící a k životu potřebnou energii doplnit. Zde se tedy dění naprosto shoduje s lidovou pověstí - kdo je vysáván upírem, za čas se jím sám stane. Faktem je, že někteří lidé naopak ovládli schopnost dodávat energii druhým a stali se z nich tak lidoví léčitelé.
Vraťme se ale k upírství jako takovému. Hypotéza o astrálních upírech má dvě větve: jedna hovoří o čistě energetickém upírství, které páchá astrální tělo, které je viditelné jen ve výjimečných případech. Někteří zastánci této teorie však nevylučují, že upíři možná dokáží své astrální tělo zhmotnit, a pak by bylo docela možné, že lidem sají doopravdy krev. To je tedy druhá "větev" teorie o astrálních upírech. Materializace je v okultismu pojem celkem běžný. Byly popsány případy, kdy se na seancích, na kterých působila obzvláště silná média, začala před zraky zúčastněných vytvářet lidská postava, která byla někdy i zcela hmatatelná. Známý anglický fyzik prof.Wiliams Crokes se rozhodl jev materializace zkoumat a došel k velice zajímavým závěrům. Tři roky prováděl pokusy s patnáctiletou dívkou Florencií Cookovou, která měla silné mediální schopnosti. Při pokusech vždy upadla do hlubokého transu a vedle ní se zhmotnila zdánlivě zcela živá a skutečná postava. Florencie musela být při pokusech chráněna před světlem, protože - jak Crookes zjistil - denní světlo působilo na materializovanou postavu rozkladně. Pokusy proto zpočátku prováděl při světle petrolejové lampy, která na materializaci působila nejméně rušivě, později však zjistil, že nejdokonalejší je světlo fosforeskující. Sestrojil si tedy speciální fosforovou lampu, při které mohl velice dobře materializační jevy pozorovat. Crookesův spolupracovník, elektrotechnik ing.Varley, se jednou dotkl ruky zmaterializované postavy, a shledal ji velice chladnou a vlhkou narozdíl od teplé a suché ruky média. Po ukončení materializace si postava stoupla ke zdi, rozpažila ruce a v této poloze se rozplynula jako pára. Někdy však byla dematerializace náhlá a postava zmizela okamžitě. To bylo obyčejně tenkrát, kdy médiu hrozilo nebezpečí náhlého probuzení z hlubokého transu. Všechno nasvědčovalo tomu, že postava čerpá energii pro svou materializaci z těla média. Pokud nestačila, čerpala ji z těl ostatních přítomných, aniž by o tom věděli. Svědčila o tom jistá oslabenost a únava, která se po ukončení seance některých účastníků zmocnila. Energie pro materializaci se dá ale také získat z dýmu určitých kuřidel nebo z krve.
Takže tedy podle názoru některých spiritistů není upír, vycházející z hrobu a sající krev, nic jiného, než zhmotnělé astrální tělo zemřelého. Je v tak úzkém spojení s mrtvolou, že ji může postupným odhmotněním a opětovným zhmotněním dodávat krev, aby ji uchovalo před hnilobou. V hrobech upírů bývají malé otvory podobné myším děrám, kterými by astrální tělo v podobě ektoplazmy mohlo z hrobu unikat, aby se vně hrobu materializovalo, čímž by získalo lidskou podobu. Pokud by se upír zhmotnil jen částečně, vysvětlovalo by to, jaktože pro něj nejsou překážkou zavřené dveře, proč nevrhá stín ani se neodráží v zrcadle. Hypotéza operující s materializací dokonce vysvětluje i další aspekt legend o upírech - totiž to, že upír vychází z hrobu jen v noci, protože denní světlo by ho zahubilo. Jak bylo výše řečeno, denní světlo má na materializované tělo rozkladný vliv.
Hypotézy
Zaživa pohřbení
Doktor Hubert Mayo je vědec, který na astrální těla nevěří, a proto se jev upírství snaží vyložit racionálnějším způsobem. Podle něj nejsou upíři nic jiného, než zaživa pohřbení mrtví. Dříve, když byla ještě medicína v plenkách, se stávalo velmi často, že lékař konstatoval smrt, ale dotyčná osoba přitom mrtva nebyla. Existují totiž různé stavy strnulosti, které ani dnešní zkušený lékař tak snadno nerozpozná od skutečné smrti. Indičtí jogíni se dokonce do takovéhoto stavu dokáží dostat záměrně. Ale vraťme se k teorii Dr.Maye. Ten se totiž domnívá, že zaživa pohřbení, kteří v hrobě či hrobce procitli a uvědomili si svou neradostnou situaci, v zoufalé snaze se zachránit intenzivně mysleli na své příbuzné a tím u nich vyvolali halucinace, kdy si příbuzní mysleli, že vidí přízrak zemřelého. Hloubku a zoufalost takto postiženého člověka velice sugetivně vystihl E.A.Poe:
Drtivý tlak na plíce - dusivé výpary vlhké plsti - přilnavá lepkavost rubáše - neúprosné objetí těsného prostoru - černá tma absolutní noci - ticho jako v podmořské tůni - neviditelná, ale hmatatelná přítomnost červů - to vše a k tomu představa vzduchu a trávy nahoře, vzpomínka na drahé přátele, kteří by nás přispěchali zachránit, kdyby se nějak dozvěděli o našem osudu, a zároveň vědomí, že se o něm nikdy nedozví, že jsme beznadějně odsouzeni k osudu člověka skutečně mrtvého - všechny tyto vjemy a úvahy vnášejí do srdce, které dosud tepe, tak obludný a nesnesitelný děs, že se ho zalekne i ta nejtroufalejší fantazie. Na povrchu země neznáme nic trýznivějšího - v útrobách pekelných si nedovedeme představit nic přízračnějšího.
Tento úryvek myslím dostatečně vystihuje, jak se cítí člověk, který se do takovéto situace dostane. Není tedy vůbec nemyslitelné, že člověk, který se probere v hrobě, soustředí neskutečně své myšlenky, které mohou být tak silné, že u žijících osob vyvolají telepatii či halucinace. V případě, že by tato hypotéza byla správná, znamenalo by to otřesnou věc - exhumované nezetlelé mrtvoly hýbající očima nebyli žádní upíři, ale ochromení, zaživa pohřbení nebožáci, kteří nebyli schopni říci, co se s nimi stalo. A místo očekávané záchrany je čekalo probodení dřevěným kůlem...
Vládce teroru
Drákula
Určitě mezi vámi není nikdo, kdo by neznal příběh o hraběti Drakulovi, královi upírů. Možná ale už ne všichni víte, že celý příběh není jen holý výmysl, že se v něm skrývají i zrnka pravdy. Nejen, že existuje Transylvánie (jinak také Valašsko) i vesnice Bystrice, kam je děj románu situován, existoval i hrabě Drakula. Povězme si tedy něco o něm, abychom lépe pochopili, proč si ho Bram Stoker vybral jako hrdinu svého hororového románu.
Kolem r.1440 se na území Valašska, ležícím v dnešním Rumunsku, objevil rytíř Vlad III., který sváděl tvrdé boje s tureckými nájezdníky. Rytíř nosil na svém štítu a na korouhvi symbol zlatého draka, což byla pocta, kterou mu udělil římský císař podle starobylého zvyku, zavedeného již císařem Konstantinem. Drak se latinsky řekne "dracon", ale valašští horalé si toto slovo změnili na "dracul" - odpovídalo to totiž lépe jejich jazyku. Tímto jménem začali tedy Vlada III. nazývat. Vlad Drakul byl zpočátku bojovník odvážný, později však Turkům ustoupil a jako rukojmí za svou poslušnost jim dal své syny Vlada a Radu. Mladý Vlad strávil mnoho let pod tureckým "dohledem" a často se setkával s ukrutnostmi typu napichování lidí na zaostřený dřevěný kůl atd., jimiž Turci trestali své odpůrce. Je více než pravděpodobné, že právě tyto zážitky z dětství měly na Vladovu osobnost zhoubný vliv. Když se mu totiž podařilo od Turků uprchnout a vrátit se do své vlasti, převzal moc po svém otci a začal vládnout - a to velmi krutě. Mezi lidmi se mu začalo říkat "Drakula", tedy drakův syn. O Drakulovi se hovoří v mnoha písemnostech, hodnocení jeho osoby se však rozcházejí. Podle jedněch byl hrdina, podle druhých psychopat, další tvrdí, že to byl dobrodinec, jiní zase, že masový vrah. Pravdou je, že byl neohrožený bojovník - nebál se postavit se s hrstkou ozbrojených sedláků mohutné turecké armádě, nad kterou nakonec po mnoha bojích zvítězil a získal tak nezávislost Rumunska. Ve své zemi nastolil právo a pořádek, avšak poněkud drsným způsobem - za sebemenší přestupek byl trest smrti - nabodení na dřevěný kůl, což Drakula odkoukal v tureckém zajetí a později za své vlády hojně praktikoval. Za své vlády nechal popravit několik desítek tisíc tureckých vojáků a přes 100 000 svých poddaných (tehdy mělo Rumunsko asi 500 000 obyvatel), všechny tímto krutým způsobem. Jen jednou udělal výjimku - to když se rozhodl zbavit zemi chudoby a definitivně vyřešit otázku příživnictví a žebroty. Učinil to způsobem vskutku originálním: sezval žebráky z celé své země k hostině do domu, který dal hned po předkrmu uzavřít a pak zapálit i s hosty.
Zdá se, že Drakula byl skutečně sadistický psychopat. Pro svou zálibu napichovat lidi na kůl si vysloužil přezdívku "Tepes" čili Napichovač, pod kterou je znám i v současnosti. Ačkoli tedy skutečný Drakula byl bytost krvelačná, s upírstvím zřejmě neměl nic společného. Přesto se po jeho smrti rozšířily legendy, že z Drakuly se stal upír. Historikové tvrdili, že Drakula je pohřben v hrobce v klášteře na ostrově Snagov uprostřed stejnojmenného jezera, čtyřicet kilometrů od Bukurešti. Oficiální otevření hrobky v roce 1931 však přililo olej do ohýnku lidových legend - hrobka byla totiž prázdná. Našly se v ní jen zvířecí kosti a staré rumunské nádoby. Otázka, kde se tedy nalézají ostatky Drakuly, je dodnes nezodpovězena. Rumunští historici jsou však stále přesvědčeni, že ve snagovském klášteře - podle jedné teorie je totiž Drakula skutečně v hrobě před oltářem, jenže hlouběji, než se kopalo při průzkumu v roce 1931. Horní hrob se zvířecími kostmi měl prý jen odvrátit pozornost a odradit vykradače hrobů od toho skutečného, který je pod ním. Tento způsob utajení hrobek užívali i staří Egypťané. Další možnost je, že Drakulovi patří ostatky, které byly nalezeny v nepoznamenaném hrobě poblíž dveří kaple. Kromě lidských kostí tam totiž byly nalezeny i útržky červené hedvábné látky a šperky s Drakulovým znakem. Tyto nálezy byly dopraveny do bukurešťského Historického muzea, odkud však záhadným způsobem zmizely. Dodnes nebylo vysvětleno, kam se vše podělo.
Vampíři
Neustálý strach
Ačkoli by se mohlo zdát, že mýtus upírství nemohl do dnešních dnů přežít, opak je pravdou. Obzvláště v zemi hraběte Drakuly - rumunské Transylvánii - je mezi některými vesničany strach z upírů zakořeněn a ještě dnes je tak veliký, že mnohdy rozpoutá davovou hysterii s tragickým koncem. Stalo se dokonce, že vystrašení vesničané povraždili rodinu, o jejíchž členech si mysleli, že jsou upíři. Nešlo vlastně o vraždu v pravém slova smyslu, ale o "likvidaci upírů" - dotyčným osobám prokláli srdce dřevěnými kůly, jak radí postup zahubení upíra.
Jak tedy dnešní povídání zakončit? Vysvětlujících hypotéz není mnoho, de fakto jen dvě, ale obě jsou celkem pravděpodobné a z většiny fenomén upírství vysvětlují, obzvláště hypotéza č.1. Teorie druhá by se dala určitě na některé případy aplikovat, ale přece jen má značné trhliny, takže já osobně ji beru jen jako teorii doplňující. Vy si svůj názor však musíte utvořit sami.
Použitá literatura: Ivan Mackerle - Drákulovi v patách

Rčení starých upírů v Latině...

Tento text obsahuje řadu rčení starých upírů v Latinském jazyce. Jazyce mudrců a učenců na Brujahově rodném světě. Ve světě ..nás temných
Starobylá Filosofie
Sine Pyramide nihil sumus-- Bez Pyramidy jsme ničím.
Vim Pyramidis in saxibus quadratis --Síla Pyramidy je v jednotlivých kamenech.
Pyramidis tenet sanguine, sed ratio quoque-- Pyramidu drží pohromadě jak krev tak rozum.
Hodie animi nostri, postridie orbis.-- Dnes naše duše, zítra celý svět.
Mors principium est --Smrt je teprve počátek.
Scientia non est potentia, quae prologum potentia solidum est.-- Vědění není moc, ale jen předehra k moci.
Facies quatro Pyramidis sunt: Velle, Noscere, Audere et Tacere. --Čtyři strany Pyramidy jsou: Přát si, Vědět, Odvážit se a Mlčet.
Ne invoces expellere non possis --Nevyzívej co nemůžeš zvládnout.
Sub Pyramidis umbra sumus --Stojíme ve stínu (ochraně) Pyramidy.
Nox praesidium nostri --Noc je naší ochranou.
Starobylá Slova
Noctuabundus --Stvoření noci, Noční poutník
Natus Cainum-- Dítě Kainovo
Sanguis-- Krev
Vitae-- Život (nebo Krev ve slovníku upírů).
Vis --Síla , energie
Cruor Prolitá --(stracená) Krev
Sanguis malus --Zlá Krev
Sanguinis vinculum-- Pouto Krve
Ultio sanguinus cujus --Pomsta Krve
Arcanum Arcanissimum --Tajemství všech tajemství
Starobylá Rčení
Frontis nulla fides --Nedůvěřuj vzhledu.
Bestiae sumus, ut non bestiae simus-- Jsme zvířaty, aby jsme se zvířaty nestali.
Scientia est potentia --Vědění je moc.
Exercitato Artem Parat ---Cvik tvoří dovednost.
Sunt pueri pueri, pueri puerilia tractant --Děti jsou děti a dělají dětské věci.
Labor improbus omnia vincit --Velká práce předčí vše.
Quid vesper ferat, incertum est --Co večer přinese je nejisté.
Non est discipulus super magistrum nec servus super dominum. --Učeň nepřesahuje svého učitele, stejně jako otrok nepřesahuje svého pána.
Mundus vult decipi, ergo decepiatur --Svět chce být obelháván, tak je obelháván.
Omne ignotum pro magnifico est --Vše neznámé vypadá úžasně.
Repetitio est mater studiorum --Opakování je matkou moudrosti.
Cavendi nulla est dimittenda occasio --Žádná chvíle k ostražitosti nesmí být přehlížena.
In re dubia melius est verbis edicti serviri --V nejistých chvílích je nejlepší řídit se rozkazy.
Pretium Scientiae. --Cena za moudrost.
Scientia ultima stat pretio ultime --Velká moudrost stojí velké oběti.
Carpe noctem!-- Zmocni se noci!
Fiat ignem. --Nechť je oheň.
Scribit, fiet ---Je tak jak je psáno.
Sanguis vitam est-- Krev je život.
Sanguis est vim --Krev je síla.
Vitae animum nobis est Krev je tvá duše.
Sanguis est ignem et aquam.-- Krev je oheň a voda.
Nomen est. --Res non est. Jméno je, věc není.
Nunc nox, mox lux --Teď je noc a náhle je den.


Lilith
Lilith a boj pohlaví
Příběh o Lilit a Adamovi je starou hebrejskou legendou. Zobrazuje prastarý boj pohlaví. Podle této legendy Bůh stvořil prvního člověka z hlíny, pojmenoval ho Adam, a aby mu nebylo smutno samotnému, stvořil mu z hlíny ženu - jemu rovnou - a nazval jí Lilit. Adam a Lilit ale brzy začali spolu bojovat. Lilit nechtěla při souloži ležet pod Adamem. Adam si myslel, že Lilit nechce být pod ním, aby mohla být nad ním a vládnout mu. Vynucoval si své "nahoře" násilím. Lilit tvrdila: "Oba jsme si rovni, protože jsme oba uděláni z prachu a hlíny.
Bojovali spolu a nechtěli si navzájem naslouchat
Lilit nakonec Adamovi utekla. Adam zavolal na svého tvůrce: "Bože, žena, kterou jsi mi dal, mi utekla." Bůh proto poslal za Lilit tři anděly, aby jí přivedli zpátky, a řekl Adamovi: "Jestli se bude chtít vrátit, dobře. Pokud ne, každý den bude muset zemřít sto jejích synů." Andělé dostihli Lilit, která se usadila u Rudého moře (stala se tady nevěstou démonů, s kterými každý den počala stovky dětí) a oznámili jí Boží slova. Ona se ale vrátit nechtěla, proto jí Andělé chtěli utopit v moři. Lilit se bránila: "Nechte mě samotnou, neboť jsem nebyla stvořena pro nic… důvod, proč jsem byla stvořena, je oslabování dětí: chlapce od porodu do osmého dne, děvčátka od porodu do dvacátého dne."

Když andělé slyšeli, co řekla, trvali na tom, že jí utopí, ona ale přísahala: "Přísahám při Božím jménu (El), živoucím a jsoucím, že když zahlédnu vaše jména nebo znamení, nechám to dítě být"; a vzala na sebe, že každý den zemře sto jejích synů. Podle legendy se raději zařadila ke zlým démonům a aby se pomstila za smrt svých dětí, zabíjela novorozeňata a rodičky. Lilit je od té doby považována za vražedkyni malých dětí. Odtud pochází zvyk psát jména andělů do medailónků malých dětí.
Elohim
V hebrejštině existuje pro výraz Bůh více terminů. V mýtu o stvoření člověka je tímto Bohem Elohim. Slovo Elohim obsahuje slovní kmen mužský i ženský, můžeme teda říct, že se jedná o androgynní božstvo, které stvořilo prvního člověka mužského i ženského - "…aby byl jeho obrazem…" co znamená, že Adam má v sobě principy dva - mužský i ženský. "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil." (Genesis 1,27).
Tajemství androgynity
Když Lilit opustila ráj, odnesla si s sebou vědomí androgynity Boha a lidstva. Přenechala tím moc Bohu-otci a Adamovi-muži. Lilit věděla. Dříve než odešla demonstrovala své vědění a moc, ukázala, že zná Boží jméno (Elohim), že ví o nejmocnějším tajemství stvoření. Zapřísahat Božstvo jeho jménem, znamená získat přístup k jeho vědění. Lilit ukázala své vědění, ale moci se zřekla. Jejím odchodem jsme pravděpodobně ztratili přístup k tomuto tajemství. Její protest a útěk můžou znamenat i iniciaci.
Samael
Lilit neposlechla. Podle legendy se pak provdala za Samaela, (Lucifer a Samael taky neposlechli), a stala se tak "Paní temnoty". Byla prohlášena za démona a protože se odmítla vrátit zpět, postoupila svět "patriarchům". Ti jí dodnes proklínají a bojí se jí, protože ztělesňuje sílu, jíž Eva dodnes není schopna. Lilit využila hada v ráji k tomu, aby mohla mluvit s Evou, tím hadem byla Lilit sama. Eva ale nebyla schopna svou "temnou sestru" poznat. Had (Lilit) řekl lidem, aby jedli ze "stromu poznání", přinesl s sebou vědomí démonického, stal se nositelem démonična. Démonično tak bylo pojmenováno, Lilit byla nazvána démonkou. Tak, jako člověk vzývá božstva, aby si podrobil jejich sílu, pojmenovává démony, aby je zapudil. Pojmenování dává moc.
Potlačení ženské androgymity
Moc byla ústředním tématem hádky mezi Adamem a Lilit. Adam myslel, že Lilit chce mít nad ním moc, že když nechce "být pod ním", zákonitě chce "být nad ním". Lilit však nikdy neřekla, že chce dominanci, ona chtěla rovnost. Adam jí ale nenaslouchal. Lilitin požadavek rovnosti versus požadavek moci byl dlouho předmětem interpretací. I na základě tohoto bylo ženství z větší části podáváno jako negativní a ničivé od přirozenosti. Byla potlačena ženská část androgynního člověka.
Adam o Lilit přišel
Měla svou hlavu, jednala svévolně a opustila ráj. A uražený Adam začal Lilit znevažovat, potlačil jí ve světě i v sobě. Vypadla z něho, z jeho vědomí. Vrátila se zpět jako had a pomohla padnout Adamovi a tím i lidem do poznání. Had symbolizuje poznání, démonično, léčení, had se svým ocasem v kruhu symbolizuje koloběh života. Lilit a její dynamický princip od té doby v Adamově vědomí schází. Člověk se s ní setkává jako s něčím zlým, nemocným, démonickým, s hadem, který jej vtáhl do zkázy. Jako protiklad patriarchátu vnímá ve jménu duality matriarchát. Není rovnost, je jen jedno nebo druhé - "buď-anebo". Nahrazovat ale patriarchát matriarchátem nemá smysl. Vše by bylo stejné, jen by se vyměnila pozice. Lilit si své postavení si zvolila sama, netušíc, jaké následky její odchod přinese. Nechtěla být nahoře, chtěla rovnocennost, po jejím odchodu ale bylo rozhodnuto, co bude dále pokládáno za "ženské" a jakého místa se tomu ve světě dostane. Hodnotový systém, který nastoupil, definuje vše v kategoriích "buď-anebo". A Lilit chtěla "nejen-nýbrž i".

"Buď-anebo" nikdy nepochopí, o co Lilit usilovala. Hadího daru "vědění" dokáže využít jen omezeně. Vědění znamená svobodu, znamená polaritu. "Buď-anebo" trhá polaritu na dualitu. V angličtině mají výrazy pochopit, porozumět (získat vědění) apprehend a obava (ale i názor, představa, chápání) apprehension společný základ. Máme strach z vědění i z nevědění, stejně jako máme strach z Lilit a z jejích hodnot, které či chceme, nebo ne, neseme každý v sobě. Adam/muž si ještě nedokáže udělat jasno v tom, co všechno může přes Lilit získat, vidí jen ztrátu svého výsadního postavení - svého "nahoře". Eva/žena v sobě Lilit potlačuje jako nenáviděnou část ženství, "vražedkyní dětí".
Bůh stvořil Lilit s nevděčným úkolem
ona měla reprezentovat jeho "ničivý aspekt", od toho tu byla. Její prokletí se proto rovnalo zradě, byla prokleta část stvoření. Lilit je částí svébytného Já, s níž se musíme spojit, aby už nemusela být duševním vyhnancem. Pro člověka je těžké spojit se se svou tolik démonizovanou částí, pochopit tuto problematiku logicky pochopit. Najít a přijmout Lilit ve svém nitru, respektovat jí v sobě. Toto může vést k proměně člověka, posunout ho blíž k vědění. Černá Luna a její postavení v horoskopu ukazuje na to, co je v člověku potlačeno, co žádá integraci. Ukazuje to, co "člověk v sobě proklíná, ale kvůli čemu byl vlastně stvořen". Odsuzujeme v sobě Lilit očima "trestajícího Boha-Otce", protože k jejím hodnotám jsme ztratili přístup. Respektovat svou přirozenost a přijmout se s láskou, znamená začít rozvíjet morální povinnosti vůči sobě.
Nástup mužského Boha zapudil pradávnou Bohyni
Eva teda nemá žádný boží obraz, s nímž by se mohla identifikovat. Byla obviněna z odpovědnosti za prvotní hřích, neustále se jí připomíná, musí pykat službou a utrpením. Vzory které jí byly povoleny, jsou Panna Marie a Marie Magdaléna. Žena stejně jako sexualita byla označena za nečistou, veškeré sexuální chování bylo označováno jako hanebné a ohavné. Sexualita, ženské tělo a nemoc bývají asociovány dohromady. Za nečisté jsou stejnou měrou považovány pohlavní styk i základní fyziologické funkce ženy - menstruace, porod. Nejpřirozenější věci světa, týkající se každého člověka, jsou potlačovány, hodnoceny jako negativní a nemocné. Muži silně po ženách touží, zároveň se jich ale bojí.
Kladivo na čarodejnice
V Kladivu na čarodějnice (sepsali ho dva mniši a papežem bylo toto dílo svého času prohlášeno za právně závazné), je kromě jiného psáno: žena je poháněna převážně afekty a vášněmi; láska a nenávist vznikají skrze tělesné žádosti; žena smýšlí smyslněji než muž; žena je sexuálně nenasytná, marnivá, rozkošnická, chtivá zábavy, lhářka a svůdnice; je pokleslá, slabého rozumu, pověrčivá a snadno ovlivnitelná.
Soudce
Pro ženu se teda na staletí stal soudcem otec nebo manžel, kterému bylo třeba dokazovat, že "ona taková není", že "na ní se to nevztahuje" - není teda náruživá, není marnivá, sexuálně je poddajná a skromná, zábavu nechce ani vidět, je počestná a čekající až muž po ní zatouží, atd. Muži i ženy uvěřili tomu, co se stalo nepochybným měřítkem a dělali vše proto, aby odpovídali očekáváním systému.
Emancipace 21. století
Ve 21. století, v době emancipace toto již může znít jako překonané. Ale opravdu jsme se od tohoto postoje vzdálili? Vzdálili jsme se všichni? Vzdálili jsme se úplně? Část lidstva v hloubi své duše dál nese obsah Kladiva. Projevy jsou různé. Pro některé ženy jsou "mužské hodnoty" natolik závazné, že své vlastní hodnoty nejen neznají ale ani nehledají, potlačují vlastní ženskou povahu, stávají se "kompenzovaným mužem" v dokonalém ženském obalu. Kolik žen je dnes vyrovnaných se svou ženskou částí? A co muži? Část mužů se dokáže setkávat s ženami jen v úzkém rozmezí, vyhledávají buď ženy v roli matky nebo ženy naprosto poddajné. Být opečováván, mít pocit moci... Vášně, afekty, pocity a nálady se můžou prožívat jen v "kontrolovaném pásmu". Průlomy se odbývají jako "uklouznutí" eventuálně "povyražení". Vždy se ve společnosti najde někdo "hysterický", nad kým můžeme potřást hlavou. Nechápeme, nebo nenacházíme možnost útěchy. Dusíme ten vnitřní žár tisícem životních lží.
Lilith
Ale co Lilit? Lilit rozněcuje vnitřní oheň. Někdy potkáme člověka (často při nějaké aktivaci Lilit), k němuž jsme přitahování natolik, že to v nás okamžitě začne vřít. Lilit nás potkává prostřednictvím TY. Dává vzplanout vnitřnímu ohni. Milujeme, ztrácíme se a - rosteme. Obal se láme, potkáváme anděla i ďábla, v nebi a pekle, a zase rosteme. Lilit přináší neklid, žene k vývoji, přináší pohyb, ruší letargii. Vztah mužství a ženství nabírá rovnováhy. Dnešní muž a žena potřebuje vedle mužského Boha ženskou Bohyni, potřebuje se přiblížit celistvosti - akceptovat polaritu. Lilit inspiruje a podporuje růst, pokud jí přijímáme. Umí ale být hněvivá a strašná, pokud jí odmítneme. Dosáhne-li vnitřní pár muž-žena v člověku rovnováhu, může člověk prožít vztah, který je mimo rámec "nahoře a dole".
Máme strach být tím, čím jsme
Nejde ani tak o představu role Muže a Ženy. Jde spíše o představu z komiksů - "Superman" a "Kráska". Muž musí být tvrdý chlap, který si jen v nejužším soukromí připustí jemnost a něhu, jinak je zařazen k homosexuálům. Žena vynakládá většinu své energie na úsilí být krásná; možná slepice, ale "krásná" slepice. Lidé se těmto staronovým hodnotám podřizují ze strachu, že bez nich by nebyli žádoucí - hodni lásky. Partner se stává protivníkem, kterého je třeba mít pod kontrolou. Nemilujeme toho druhého takového, jaký je, ale takového jakého bychom ho chtěli mít, nebo milujeme představu o něm. Obviňujeme se navzájem, manipulujeme, zuříme, zlobíme se, protože On/Ona není řešením našich problémů.
Mýtus lilith
Mýtus o Lilit nám ukazuje, jak je důležité naslouchat - sobě i druhým. To je vidět na Adamovi. Náhradní žena Eva jeho problém nevyřešila, boj pohlaví trvá dodnes (i když Eva používá jiné prostředky než Lilit). Ani Lilit nepomohlo, že měla svou hlavu. Dostala se do protisměru. Společná cesta přestala existovat. Nebylo už MY, jen JÁ a TY. Nasloucháním se dostáváme do středu, jsme schopni otevřeného setkání s TY - jsme schopni naslouchat bez ospravedlňování a žalob. Nejde o to, abychom si navzájem vytýkali, kdo komu ublížil a kdo ublížil dřív. Jde o to uvědomit si: já jsem zraněná(ý) a Ty také; já jsem zmatená(ý) a Ty zrovna tak… atd. Pomůže nám vzájemný respekt, s úctou a pozorností vůči tomu druhému. Neupadnout do ospravedlňování, nýbrž být tady a nechat "otevřené dveře" - v tom je skryto maximum pro Nové. Umožnit usmířit protiklady, najít svou polaritu, přestat bojovat. Být autentičtější, být vděční. Žádná strana už druhé nic nedluží.
Lilit iniciovala tím, že zpochybnila "rajskou harmonii"
vyvolala a způsobila napětí, ohrozila to, co existovalo. Setkání s Lilit často přináší potíže, krize, bolest a zranění. Obecně panuje názor, že bolesti je třeba zabránit, vyhnout se jí. Uzdravit se ale znamená získat z nemoci informaci. Získat informaci z bolesti. Jde o to, postavit se bolesti dobrovolně. Dokud žijeme, nemůžeme se bolesti vyhnout. Odmítání bolesti nás otupuje, ztrácíme senzibilitu. Působíme bolest druhým. Přijetí Lilit nám znovu přináší schopnost vnímat druhé, vnímat sebe. Pokud to musí být, napřed námi duševně otřese. Ztělesňuje to staré, co jsme ztratili a od čeho jsme se odřízli. Nejde o nahrazování patriarchátu matriarchátem, ani o rozhodování, kdo má být nahoře a kdo dole. Jde o nalezení nových forem. Lilit nás učí důvěře v plynutí života, poskytuje nám intuici, která se vztahuje k "tady a teď", ukazuje nám jak spolu mohou žít "moc a senzitivita".
Astrologické souvislosti
Měsíc se kolem Země pohybuje po složité dráze, kterou lze jednoduše popsat jako elipsu. Každá elipsa má dvě ohniska. V jednom z ohnisek elipsy, kterou Měsíc opisuje kolem Země, se nachází samotná Země. Druhé ohnisko je prázdné, žádným nebeským tělesem obsaženo není. Odpovídá tomu, co označujeme jako Černou Lunu neboli Lilit. Pokud tento bod zahrneme do úvah o horoskopu, "prázdnota" se vyplní. Spolehlivé efemeridy existují v současné době pouze pro tzv. "střední" postavení Lilit. Střední Lilit se pohybuje pravidelně, podobně jako střední Lunární uzly, a to rychlostí 6 minut a 41 sekund za den ve směru zvěrokruhu. Celý oběh teda trvá 8,85 roku, teda skoro 9 let, každých 6 let se Lilit ocitá přesně na vzestupném nebo sestupném uzlu. V 20. století se tato shoda vždy konala v měsíci září (1994, 1988, 1982, 1976, 1970, 1964, 1958, 1952 atd.). Jen málo astrologických cyklů souhlasí tak přesně s chronologickým kalendářem. Na ose, kde se nacházejí ohniska elipsy dráhy měsíce (Země a Lilit) se nacházejí body P=perigeum (bod, ve kterém je Měsíc nejblíže k Zemi) a bod A=apogeum (bod, ve kterém je Měsíc nejdál od Země). Do bodu P přemítáme protějšek Černé Luny nazýván Priapos. Ve výkladu horoskopu se pak posuzuje význam osy - Černá Luna - Priapos.
Priapos - řecký bůh
o kterém se říkalo, že je jak otcem tak synem Hermovým. Hermes sám se objevuje jako choť a syn jedné a téže bohyně - s vlastnostmi falického Boha, naplnil dvě role, roli ploditele i roli mužského potomka, odpovídá to vztahu Velké Matky k mužskému partnerovi, jehož zrodila, zvolila si ho za chotě a znovuzrodila syna Priapose (Velkou Matkou byla Afrodité, podle některých zdrojů byl jeho otcem Dionýsos, on sám se označuje za syna Hermova a tvrdí, že Hermafroditem je on sám). Priapos byl potracen, Héra žárlila na Afroditino těhotenství a zlým kouzlem se dotkla jejího břicha, Afrodité pak předčasně porodila znetvořené dítě s obrovským jazykem, mohutným břichem a nadměrným falem vyrůstajícím na místě ocasu. Afrodité dítě odvrhla, zapřela je, novorozeně pak našel pastýř, který si povšiml hermafroditických vlastností, věděl, že tyto vlastnosti můžou prospět plodnosti rostlin a zvířat. Priapos se tak stal bohem plození a plodnosti. Priapos pak převzal od Héry na vychování malého Area, vzdělal ho v tanci a válečném řemeslu. Zařadil se tak mezi falické, napůl zvířecí vychovatelé bohů, z nichž je v astrologii známý i kentaur.
Chirón který byl taky zavržen svou matkou
Priapos symbolizuje plodnost, plození (tvořivost), znalost tance i válečného umění (Venuše a Mars) teda oboupohlavnost, jako bolavé místo - prokletí a odmítnutí. Jeho zvláštnosti se mohly rozvinout až poté, co byly uznány. Priapos probouzí v ženách fascinaci nebo odpor (pokud žena muže chce, je ním fascinována, pokud muže nechce, je jí odporný), sotva ženu ponechá lhostejnou. Setkáváme se tady s dynamikou jako u Lilit, fascinace, přitažlivost a odpor, setkání se svými démony.
Polobůh
Máme-li se vymanit z polohy "buď-anebo", musí být dynamika osy udržená v proudu, musíme teda chápat protiklady i v jejich rozporech, pochopit polaritu v sobě. Teprve pak může vzniknout nová úroveň vědomí. Na jedné straně Lilit - na straně druhé Priapos. Máme-li teda například Černou Lunu ve Lvu (postavení Lilit), bude pro nás důležitá i problematika a témata Černé Luny ve Vodnáři (postavení Priapos).


Zpracovala: sas A.R.X. podle knihy rakouské astroložky Hannelore Traugott: Lilit - Temná žena v našem nitru. Eugenika, 2003. NOETIKA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 F.uZzye F.uZzye | E-mail | Web | 13. srpna 2010 v 21:11 | Reagovat

To písmo máš černý =(

2 Saili.chan -> Admin Saili.chan -> Admin | Web | 13. srpna 2010 v 21:14 | Reagovat

[1]: Ach, děkuji za upozornění xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama